Plášť po vzoru Hollarovy kostýmové studie ženy jsem začala šít ve svých reenactorských začátcích, kdy jsem toho o módě 17. století mnoho nevěděla. Krom nedostatečných znalostí o tom, jak tehdy vypadal kostým ženy, jsem také dlouho nevěděla jakou zemí bude můj vůbec první historický outfit inspirovaný.
Měla jsem do té doby jen základní kostým: košili, kirtle – sukni a živůtek se stomacherem (kus látky pod šněrováním), čepec, obuv, punčochy a kabátec. Bylo to nutné vybavení, ne však dostatečné do zimy. Teplý vlněný kabátec, který jsem měla, mi do větší zimy nestačil a plášť tento kostým velmi dobře doplnil o další teplou a přitom pěknou vrstvu. Připadal mi vhodný, protože je možné ho obléknout přes vícero jiných teplých kostýmových vrstev. Kvůli praktickému střihu jsem si ho proto zvolila jako zateplovací plášť, který lze obléknout například přes kabátec, pod kterým mám dalších pět vrstev. Finální podobu získal plášť až po několika letech, kdy jsem vyměnila kompletně podšívku a ozdobila ho stuhami – prošel tedy několika fázemi a přeměnami.
Čeho jsem chtěla docílit?
In frauenzimmer
Ještě než jsem objevila hojné grafiky Václava Hollara zaujala mě grafika ženy/venkovanky z Prahy z knihy In frauenzimmer z roku 1586. Žena má plášť se zatepleným límcem přes několik vrstev oblečení, z čehož vrstva přímo pod pláštěm vypadá jako další plášť delších rozměrů se zateplenou podšívkou. (Tento zdroj jsem našla před několika lety na stránkách krea.wt.cz, které jsou již nefunkční a tedy i odkaz již není aktuální. Problematiku neaktuálních odkazů se snažím řešit pravidelným rozklikáváním blogu, ale ne vždy mám dost času a proto se omlouvám, pokud jste narazili na neaktuální odkaz - není to setrvačný stav, všechny staré odkazy budou nahrazené aktuálními, jakmile se mi podaří najít zdroj na jiném odkaze. Děkuji za pochopení.)
Sřihem mě zaujal nejvíce tento dochovaný španělský plášť. Neznalá dostatečně pramenů jsem ze začátku marně hledala zdroje. Měla jsem jich v té době k dispozici jen malé množství a jednou z nich byla Janet Arnoldová, která má v publikaci Patterns of Fashion 3: The Cut and Construction of Clothes for Men and Women C. 1560-1620 několik pánských plášťů. Jenže, byly všechny pánské a šlo o střih polovičního kruhu. Chtěla jsem spíše kruh celý, aby se mi plášť neotvíral a aby mě co nejvíce hřál. Potřebovala jsem zkrátka nahradit deku, plášť měl tuto roli zastoupit.
LAROON, Marcellus a Sean SHESGREEN. The criers and hawkers of London: engravings and drawings
K ženskému plášti se mi podařilo nejdříve přiblížit těmito obrázky, které spíše znázorňují jakýsi prostý kus látky přichycený čímsi u krku - vše rok 1688.
GRIMMER, Abel. Winter
Detail Zimy od Grimmera – žena nalevo má plášť, který se blížil mým představám.
HOLLAR, Václav. Mulier Pragensis
A pak se mé obzory otevřely o nespočet krásných hollarovských rytin, ze kterých jsem znala jen pár nejznámějších. Z jeho kostýmových studií jsem zjistila, že takové pláště se nosily v různých délkách – od délky, která sahala sotva k loktům až po ty, co sahaly k zemi. Žena z Prahy má zdobný plášť s velkým límcem.
HOLLAR, Václav. Ciuis Pragensis filia
Další pražská žena a teplý plášť podšitý kožešinou.
HOLLAR, Václav. Mulier Austriae superioris
Hollarovská Rakušanka s teplým pláštěm taktéž podšitým kožešinou.
HOLLAR, Václav. Ciuis Norimbergensis Vxor
Žena z Norimberku od Hollara má taktéž podšitý plášť kožešinou a ve spodní části pláště má dva zdobné pruhy, což se mi postupně začalo velmi líbit a inspirovalo mě to k zdobení pláště hedvábnými stuhami.
HOLLAR, Václav. Mercatoris Norimbergensis Vxor
Na hollarovských ženách mě nejvíce zaujaly různé délky, šíře i velikosti plášťů i límců. O nich jsem si pak více psala s historikem Mgr. Jiřím Loudou, který vede Regiment zemské hotovosti, jehož součásti jsem. Cituji jeho postřehy k hollarovským plášťům ze společné korespondence: „Mohou být jak polokruhové, tak tři-čtvrtě-kruhové i kolové. Límec obdélného či lichoběžníkového tvaru však často není nasazen podél celého prostřihu pro hlavu, ale jen nad zády, takže přední části pláště mohou být dekorativně přeloženy jako klopy podšívkou navrch, aniž by to jakkoli bránilo límci splývat na ramena a záda. Tato úprava také přispívá k tomu, že i plášť polokruhového střihu má vpředu dost "materiálu" k tomu, aby šel v případě potřeby zavřít zcela a neotvíral se.“
HOLLAR, Václav. Mulier Diepana
Další plášť od Václava Hollara se zajímavým řešením kožešiny kolem límce sloužící jako teplá přikrývka hlavy.
HOLLAR, Václav. Mulier Diepana
Zobrazení téhož s límcem/kožešinou na hlavě.
WIEGEL, Hans. Trachtenbuch
Po Hollarovi se mi podařilo nalézt také jiný plodný zdroj – kostýmovou knihu Trachtenbuch od Hanse Weigela.
WEIGEL, Hans. Trachtenbuch
Dle Veroniky Pilné (Oděv v západních Čechách 15. až 17. století, str. 40) byly v českých zemích oblíbené tmavé barvy a o tom svědčí i některé zde uvedené grafiky, které je možno nalézt také v barevných provedeních. O tom, že i v zahraničí byly tmavé barvy oblíbené, svědčí taktéž množství ilustrací.
Kostüme der Männer und Frauen in Augsburg und Nürnberg, Deutschland, Europa, Orient und Afrika
Kostýmová kniha pro muže a ženy v Augsburgu a Norimberku, Německu, Evropě, Orientu a Africe nabízí rovněž přehled pěkných plášťů a navíc kvalitně on-line digitalizované.
Jak jsem postupovala
Střih dochovaného pláště, který jsem částečně použila, je tvořen několika panely trojúhelníkového tvaru a nachází se ve zmiňované publikaci Janet Arnold Patterns of Fashion 3: The Cut and Construction of Clothes for Men and Women C. 1560-1620 (str. 36).
Na plášti mě zaujaly právě švy, které spojují střih složený z několika trojúhelníkových panelů (se zaoblením ve spodní části). Často byly takové pláště také pouze zdobené pruhy, které připomínaly trojúhelníkový střih, plášť tedy nebyl střižený z jednotlivých trojúhelníků, ale byl pouze ozdoben prýmky na místech, kde by švy spojených trojúhelníků byly.
Zvolila jsem pro svůj plášť 35 let starou vlnu lehčí gramáže z Bělehradského vlnařského kombinátu (BVK), který již neexistuje. Za tento skvost vděčím své mamce, která tehdy v kombinátu pracovala. Ačkoliv je vlna tenčí, měla mi pro účel teplé vrstvy přes několik kostýmů stačit. Plánovala jsem původně lněnou podšívku, jakýsi interlining (materiál používaný jako zvláštní podšívka mezi obyčejnou podšívkou a svrchní látkou) a vnitřní zateplení kožešinou. Jak toto zateplení mělo vypadat, jsem až do poslední chvíle nevěděla, protože jsem dlouho řešila problém alergických projevů při kontaktu s kožešinou.
Z doby, kdy jsem šila plášť nemám příliš dokumentace (a natož kvalitní), něco jsem ale ve starém telefonu našla. První, co jsem udělala, bylo sestřihání trojúhelníků pro kolový plášť. (Můj střih je inspirovaný vícero plášti, proto je na rozdíl od střihu v Arnoldové tvořen několika rovnoramennými trojúhelníky a dvěma pravoúhlými na okrajích. Zároveň podšívka kopíruje střihem zcela vlněný vršek – dochovaný originál, který popisuje Arnoldová má podšívku z jednoho kusu a všechny panely svršku pravoúhlé trojúhelníky.)
Po spojení jednotlivých dílů jsem usoudila, že mohu dva trojúhelníky nechat stranou, protože mě plášť celou dobře zakrýval. Budoucí plášť jsem po sešití jednotlivých dílů zakulatila pomocí šňůrky.
Vystřihla jsem ze žluté lněné podšívky a svrchní látky také límec a spojila s pláštěm. Nápad byl našít na tento len ještě zmiňovanou kožešinu.
Zašila jsem okraje podšívky, len jsem schovala pod vlněným okrajem, abych kožešinu našila na pevnější látku, tedy vlnu. Neznalá ještě dobových stehů jsem použila zbytečně velký ruční steh.
Na plášť jsem našila tři očka a háčky na oblast pod krkem – na hrudník. Tímto se proces šití na pět let zastavil. Plášť jsem nosila takto nedodělaný a váhala, zda mám našít kožešinu. Kvůli četným alergiím a astmatu jsem začala opouštět myšlenku našití kožešiny. Jenže, co tedy s vnitřní stranou? Pokud bych nechala žlutou podšívku, musela bych pro dobový vzhled přešít lem. Nejdříve mě ale napadlo nechat podšívku jako prostřední vrstvu a našít místo kožešiny teplou třetí vrstvu, například podšívku z teplé vlny. Jenže, kromě toho, že nevím, zda se vůbec dělala mezivrstva u plášťů a o pět let později jsem již historickou přesnost začala řešit, jsem si nebyla také vůbec jistá, zda je mezivrstva praktická. Pokud bych v plášti zmokla, len by mohl zadržovat vlhkost a dlouho usychat. A tak jsem se rozhodla dát lněnou podšívku zcela pryč, opustit také zcela nápad našití jakékoliv kožešiny a našít pouze teplou vlněnou podšívku, teplejší, než je svrchní látka pláště. Odpárala jsem podšívku a nechala jen svrchní část pláště – plášť sešitý trojúhelníky a límec.
Vytvořila jsem novou podšívku z teplé červené vlny. V tomto bodě šití mi kiksla paměťová karta zrcadlovky a ty nejkvalitnější fotky z celého procesu tvoření a našívání podšívky nadobro zmizely. Mám dispozici jen pár mobilních snímků.
Podšívka kopíruje stejně jako původní lněná svrchní část pláště.
Vlněná podšívka byla kompletně našita na svrchní část pláště mým oblíbeným stehem prick stitchem (český ekvivalent již dlouho hledám).
Ruku v ruce s transformací podšívky pláště vznikaly i první vize jeho zdobení. Jako maminka na rodičovské se dvěma hodně malými dětmi mi není zcela vždy dopřáno v klidu sednout k PC a načrtnout nápady. Proto jsem inspirace ozdobení z výše přiložených grafik musela rychle zaznamenat na telefonu. Vznikly tyto tři čmáranice. Ze všech variant se mi nejvíce zalíbilo zdobení pláště dvěma stuhami/ozdobnými prýmky u okraje pláště, jedním po celé délce zapínání (včetně límce) a po obvodu pod i nad límcem.
Chvíli jsem váhala, jaký ozdobný materiál použít. Věděla jsem, že chci plášť s černými pruhy. Napadly mě nejdříve zdobné prýmky, které jsou dochované a doma jsme kdysi měli repliku z viskózy. Jenže, z nějakého důvodu mi připadaly moc zdobné. Váhala jsem poté v použití keprovky/tkalounu - jak moc je historicky správně/špatně použít jako ozdobu bavlněný či vlněný tkaloun? Plášť jsem chtěla ozdobit v prostším stylu – použít něco ne moc zdobného, co by připomínalo právě zmíněný tkaloun.
Nakonec jsem se rozhodla pro hedvábnou stuhu. Hedvábí mi ze začátku připadalo sice honosnější, než to, co jsem původně zamýšlela, ale k statusu mnou zamýšleného kostýmu se hodilo a měla jsem u něj jistotu, že se jím oblečení opravdu zdobilo. Ze španělských pozůstalostních inventářů je dokonce doloženo používání pruhů z hedvábných látek. Stejně tak španělské střihové knihy předpokládají využití zbytků látek po nastříhání oděvů na tyto lemy. Plášť, jaký mám já je podle španělské módy, takže hedvábná stuha by měla být v pořádku. (Tuto informaci jsem zjistila při dopisování se stránkou kostym.cz - děkuji neznámému dotyčnému, který projevil zájem a poradil mi.)
S našíváním těchto stuh jsem již měla zkušenost u šití mého těhotenského kabátce. Stuhy jsou opravdu velmi jemné a lehce se ničí, pokud se pro jejich přichycení používají špendlíky. Tentokrát jsem ale byla o něco chytřejší a koupila jsem klipsny na látku, které nejen že látku neničí, ale také velmi dobře drží i více vrstev. S těmito kolíčky se mi přidělávala stuha k okrajům pláště velmi jednoduše a nikde se nevytáhl ani kousek nitky. (Klipsny jsem koupila v Tchibu, ale mají je kdekoliv v galanterních potřebách.)
Začala jsem stuhou ve spodní části pláště, tou nejdelší.
Hledala jsem dlouho nejvhodnější steh, kterým bych stuhu k plášti přišila. Samozřejmě jsem vybírala mezi historickými technikami. Zvolila jsem couching stitch, kterým se v 17. století přišívaly na oblečení zdobné prýmky. Ukázal se být vhodnou volbou. Bála jsem se krabatění stuhy, ale zvolila jsem celkem vhodný steh a užší vzdálenosti jednotlivých míst vpichu, takže výsledek vypadá uspokojivě.
První řada stuhy u spodního okraje – přišitá zatím jen v horní části. Následovala horizontální stuha u okraje při otvírání pláště, dále druhá řada u spodního okraje a kratší stuhy kolem límce.
Stuhy, které nejsou na okraji, bylo nutné opatrně přišpendlit.
Je hotový. Má spoustu nedokonalostí, ale bude mě hřát a budu se v něm cítit jako hollarovská matrona, a to je něco.
Co jsem použila?
- Hnědou tenčí vlnu z Bělehradského vlnařského kombinátu (BVK)
- Bavlněné hnědé, žluté a červené nitě na strojové šití delších švů
- Béžovou lněnou niť, režnou
- Mosazný drátek z Korálkárny na vyketlování háčků
- Matně žlutý len střední gramáže z Historického tržistě na původní podšívku/mezivrstvu
- 100% vlněné červené tužší sukno značky Wooltrade
- Měkkou, splývavou hedvábnou stuhu o šíří 2cm značky Sartor
- Knoflíkové hedvábí v černé barvě z místní galanterie na přišívání stuhy
Co udělám příště jinak?
- Ačkoliv se mi moc líbil panelový střih plášťů, už bych se takovému matematickému propočtu a zbytečnému našívání trojúhelníků nevěnovala - pláště šité z většího kusu látky jsou mnohem rychlejší na ušití a ušetří čas u vyměřování jednotlivých trojúhelínků a přeměřování, zda jsou všechny rovnoměrně velké a zda tvoří po spojení pravidelný obvod (při šití přední části se mi u spojení pod límcem látka při šití asi trochu posunula a tak po vyměření již sešitých dílů nejsou všechny rovnoměrně široké)
Nejdůležitější postřehy:
- Objevila jsem krejčovské kolíčky, které mi usnadnily práci se stuhami - drží pevně více vrstev látky + neničí stuhy, začala jsem je používat čím dál víc místo špendlíků
- Po zkušenosti s šitím těžších látek jsem si zvykla kostým vyvěsit na pár dní na pevném ramínku - po našití červené vlněné podšívky v oblasti límce jsem nechala plášť na pár dní prověsit, aby se vlna trochu vytahala (jinak by se tak mohlo stát až po jejím přišití u okraje pláště a nevypadalo by to dobře)